Co jsou zadní vrátka v šifrování a proč jsou nebezpečná?

Zadní vrátka v šifrování jsou záměrně zabudovaný způsob, jak obejít šifrování. Popisuje systém, který poskytuje speciální přístup k šifrovaným datům schváleným stranám. V podstatě dává orgánům činným v trestním řízení univerzální klíč k šifrovaným zprávám. Vlády to často označují jako „zákonný přístup“, protože je navržen tak, aby úřadům umožnil v případě potřeby dešifrovat data.

Online data jsou obvykle šifrována pomocí protokolu TLS, který zajišťuje šifrování dat při přenosu. Jakmile data dorazí k poskytovateli služeb — jako je Google, Dropbox nebo Facebook — jsou dešifrována a poté znovu zašifrována na jeho serverech pomocí šifrovacích klíčů, které ovládá. To znamená, že má přístup k vašim datům, takže zadní vrátka v šifrování nejsou nutná, protože vlády mohou poskytovatele donutit, aby je vydal.

Při použití koncového šifrování jsou data šifrována na zařízení odesílatele a nejsou dešifrována, dokud nedorazí na zařízení příjemce. Poskytovatel služeb — jako Proton nebo Signal — nemá nikdy přístup k šifrovacím klíčům, takže nemůže nic dešifrovat, a to ani na základě soudního příkazu. Právě v tom tkví důvod, proč orgány činné v trestním řízení a zákonodárci prosazují zadní vrátka v šifrování.

Je důležité rozlišovat mezi zadními vrátky v šifrování a útoky pomocí zadních vrátek. Zadní vrátka v šifrování jsou funkce záměrně zabudovaná do systému pro přístup za určitých podmínek — například když to vyžadují orgány činné v trestním řízení — a vztahuje se na všechny uživatele. Na druhou stranu útok pomocí zadních vrátek — jako ten, který zorganizovala skupina Salt Typhoon — je skrytá zranitelnost zavedená hackery, kterou používají k získání přístupu bez odhalení.

Pokud útočníci objeví zadní vrátka v šifrování, mohou je zneužít stejným způsobem, jakým by použili nastrčená zadní vrátka. Rozdíl je v tom, že zadní vrátka v šifrování tam byla již z podstaty návrhu.

Šifrování funguje jako zámek na vašem hotelovém pokoji: U standardního šifrování, jako je TLS, držíte klíč vy — ale manažer hotelu (poskytovatel služeb) si nechává náhradní a může otevřít dveře, pokud ho o to policie požádá.

U koncového šifrování naopak máte klíč pouze vy, takže nikdo jiný nemůže vstoupit. Zadní vrátka v šifrování představují situaci, kdy právní subjekt (jako orgány činné v trestním řízení) požádá manažera o vytvoření univerzálního klíče, který otevře všechny dveře. Jakmile takový klíč existuje, může se ho pokusit ukrást kdokoli, včetně cizích vlád a hackerů.

V závislosti na návrhu mohou mít tato zadní vrátka v šifrování různé podoby.

V systému úschovy klíčů (key escrow) jsou šifrovací klíče uloženy u třetí strany, například u vlády. Pokud orgány činné v trestním řízení získají soudní příkaz, mohou klíč získat.

Při skenování na straně klienta vaše vlastní zařízení prohledává vaše soubory a zprávy před jejich zašifrováním a nahlašuje označený obsah. Je to jako by manažer hotelu kontroloval vše, co si do pokoje přinesete, a dělal si poznámky, i když dveře zůstanou zamčené.

V 90. letech 20. století představila vláda USA Clipper Chip(nové okno), čipovou sadu pro zabezpečení komunikace přes pevnou linku. Každá čipová sada byla dodávána s vlastním kryptografickým klíčem, ale kopie tohoto klíče byla umístěna ve vládní databázi pomocí systému úschovy klíčů. Myšlenka spočívala v tom, že pokud by vládní agentura získala zákonné oprávnění k odposlechu určité komunikace ze zařízení s nainstalovaným čipem Clipper, mohla by si vyžádat klíč a použít jej k dešifrování konverzace.

Bezpečnostní experti varovali, že ukládání klíčů do úschovy vytváří jediný centrální bod selhání, a zastánci ochrany soukromí namítali proti myšlence univerzálního vládního přístupu k soukromým konverzacím. V reakci na to vývojáři vydali silné veřejné šifrovací nástroje jako PGP, PGPfone(nové okno) a Nautilus(nové okno). Během pouhých tří let byl projekt Clipper Chip opuštěn.

Vlády, orgány činné v trestním řízení a zpravodajské služby jsou nejsilnějšími zastánci zadních vrátek v šifrování jako způsobu, jak rozšířit přístup k digitální komunikaci. Agentury tvrdí, že čelí problému tzv. „going dark“ — i se soudním příkazem může silné šifrování zablokovat přístup ke klíčovým důkazům, které mohou použít ke shromažďování zpravodajských informací a vyšetřování trestných činů.

Tento tlak se často promítá do legislativy — jako je britský zákon o vyšetřovacích pravomocích (Investigatory Powers Act) a australský zákon o pomoci a přístupu (Assistance and Access Act), které dávají úřadům pravomoc požadovat, aby společnosti vytvořily nové způsoby prolomení koncového šifrování a poskytly „zákonný přístup“ k soukromým datům.