Palantir se stal jednou z nejznámějších technologických společností, které spolupracují s americkou(nové okno) vládou. Jeho software využívají vojenské a zpravodajské organizace, zatímco díky práci pro policejní a imigrační úřady se stal středem debat o soukromí a občanských svobodách v souvislosti s vládním sledováním.

Obecně vzato software Palantiru(nové okno) pomáhá organizacím propojit velké množství stávajících dat a porozumět jim. Tato schopnost může být užitečná firmám i státům, ale její aplikace získávají na váze ve chvíli, kdy data zahrnují vojenské operace, policejní činnost nebo prosazování imigračních předpisů.

Vliv Palantiru přesahuje samotnou společnost. Ze stejné sítě bývalých zaměstnanců Palantiru, investorů a vedoucích pracovníků vyrůstá stále početnější skupina obranných a sledovacích start-upů. Některé vyrábějí zbraně. Jiné vyvíjejí software, který propojuje senzory, drony, databáze a lidi. Několik z nich spolupracuje přímo s Palantirem nebo s týmiž velkými obrannými dodavateli, kteří zásobují americkou armádu už desítky let.

Této síti se dá říkat „Palantir Mafia“, tedy označení vypůjčené od někdejších absolventů PayPalu, kteří později přetvořili Silicon Valley. Uvnitř ní působí menší skupina s obzvlášť silným vztahem k vojenské a sledovací technologii.

Společnosti jsou různé, ale vzorec je nápadný. Lidé odcházejí z Palantiru, přenášejí zkušenosti z vládních a vojenských projektů do nových firem a často nacházejí kapitál a vztahy potřebné k tomu, aby tyto produkty prodali zpět státům.

Výsledkem je nová vrstva vojensko-průmyslového komplexu, postavená na softwaru, datech, umělé inteligenci a rizikovém kapitálu.

Seznamte se s firmami, které šíří model Palantiru

Ačkoli všechny společnosti z „Palantir Mafie“ dělají něco jiného, jejich propojení vytvářejí rozpoznatelný vzorec. Bývalí zaměstnanci Palantiru přenášejí znalosti, vztahy a způsoby práce do nových obranných společností, zatímco investoři a zavedení dodavatelé těmto firmám pomáhají dostat se k vládním zákazníkům.

Epirus

Epirus, který založil Joe Lonsdale (spoluzakladatel Palantiru), vyrábí Leonidas, vysoce výkonný mikrovlnný systém určený k deaktivaci dronů. Systém lze nasadit v různých konfiguracích, včetně vozidel, a byl integrován do bojového vozidla Stryker od General Dynamics Land Systems.

Epirus se také zapojil do programu Warp Speed společnosti Palantir, což oběma firmám dává další přímé propojení.

Valinor

Valinor je novější a méně nápadný. Společnost, kterou založila bývalá manažerka Palantiru Julie Bush, o sobě říká, že se pouští do „neatraktivních“ problémů v oblasti obrany. Mezi její produkty patří systémy pro drony a další vojenskou infrastrukturu. Její software se dokáže připojit k platformám Palantiru. Název sám odkazuje na dílo J. R. R. Tolkiena, které inspirovalo i názvy Palantir a Anduril.

Valthos

Valthos zvolil jiný přístup. Společnost vyvíjí systémy umělé inteligence, které mají odhalovat útoky biologickými zbraněmi a předcházet jim. Jeho spoluzakladatelka a výkonná ředitelka Kathleen McMahon dříve vedla divizi věd o živé přírodě v Palantiru. Valthos odráží širší obavy některých technologických manažerů, že pokrok v umělé inteligenci a biotechnologiích by mohl usnadnit vytváření biologických hrozeb.

Anduril

A pak je tu Anduril, největší a nejznámější společnost v této skupině. Firmu založili v roce 2017 tři bývalí zaměstnanci Palantiru, mezi nimi Trae Stephens, který je zároveň partnerem fondu Founders Fund. Mezi jeho produkty patří sledovací a bojové drony, autonomní systémy a Lattice, softwarová platforma, která využívá data ze senzorů k identifikaci a sledování objektů.

Růst společnosti Anduril ukazuje, jak daleko se tento model posunul. Po investičním kole v roce 2026 byla firma oceněna na 61 miliard dolarů, což ji řadí do zcela jiné finanční kategorie než většinu obranných start-upů.

Její technologie navíc překročila hranici mezi vojenskou a vnitřní bezpečností. Systém Lattice se používá při sledování hranic, což ukazuje, jak systémy vyvinuté pro národní bezpečnost mohou najít uplatnění i blíže domovu.

Kela

Kela, izraelská společnost zaměřená na obranné technologie, zvolila podobný přístup postavený na softwaru. Nabízí platformu, která dokáže propojit drony, senzory a zbraně od různých výrobců do jednoho systému. Její spoluzakladatelka a prezidentka Hamutal Meridor dříve vedla izraelskou pobočku Palantiru. Kela také získala zakázky spojené s izraelskou armádou.

Rivet Industries

Rivet Industries založil David Marra, který dříve v Microsoftu pracoval na programu vojenských náhlavních souprav pro smíšenou realitu. Marra poté strávil rok v Palantiru. Rivet nyní vyvíjí nositelné systémy pro vojáky. V roce 2025 americká armáda udělila společnosti Rivet zakázku Soldier Borne Mission Command za 195 milionů dolarů(nové okno) a firma úzce spolupracuje s Palantirem. (nové okno)

Peregrine Technologies

Společnost Peregrine Technologies založil v roce 2018 Nick Noone, který předtím vedl americkou divizi speciálních operací Palantiru. V Palantiru pracoval s daty a podílel se na identifikaci členů ISIS v Sýrii. Tyto zkušenosti pak přenesl do malého policejního oddělení v Kalifornii, kde nejprve technologii Peregrine vyvíjel zdarma, než z ní udělal komerční produkt.

Peregrine nyní dodává software stovkám agentur. Jeho platforma spojuje informace, ke kterým už policejní oddělení mají přístup, a usnadňuje tak vyhledávání a vizualizaci dat z různých zdrojů.

Od zahraničních bojišť k místní policii

I sama historie Palantiru zahrnuje projekt prediktivní policejní činnosti v New Orleansu. Systém využíval informace, jako jsou záznamy o zatčení, příspěvky na sociálních sítích, kontakty s policií a rodinné vazby, k vytváření odhadů o tom, jak pravděpodobně se daný člověk zapojí do násilí. Projekt později zkoumali výzkumníci a organizace na ochranu občanských svobod, které se obávaly nedostatečné transparentnosti a rizik spojených s přiřazováním policejních skóre rizika jednotlivým lidem. Harvardova analýza prediktivní policejní činnosti(nové okno) nabízí další kontext k systému v New Orleansu.

Peregrine uvádí, že takový systém prediktivní policejní činnosti neprovozuje. Společnost naopak tvrdí, že pomáhá agenturám uspořádat a vizualizovat stávající informace, místo aby přidávala nové zdroje sledování.

Problém je v tom, že i „stávající informace“ mohou být velmi rozsáhlé. Jakmile jsou tyto systémy propojené, nejde už jen o to, co společnost sama shromažďuje. Jde o to, jaké informace dokáže policejní oddělení shromáždit a jaké závěry z nich může vyvodit.

To je jedna z nejdůležitějších součástí modelu Palantiru. Společnost nemusí nutně sama shromažďovat každou jednotlivou informaci, aby z velkého množství informací vytěžila více užitku.

Financováno fondem Founders Fund

Několika z těchto společností prochází ještě jedno propojení: Founders Fund.

Tento fond rizikového kapitálu, který spoluzaložil Peter Thiel, stál za Palantirem a investoval do několika společností v této širší síti, případně je podpořil. Obzvlášť důležitý je Trae Stephens, protože stojí na průsečíku hned několika jejích částí. Pracoval v Palantiru, stal se partnerem Founders Fund a pomohl spoluzaložit Anduril.

Díky tomu síť působí méně záhadně. Není potřeba formální organizace s členskými kartami ani centrální kanceláře. Společní investoři, bývalí kolegové a stávající vztahy s vládou dokážou vytvořit mnoho stejných efektů.

Founders Fund navíc o své investiční filozofii mluví neobvykle otevřeně. V manifestu tvrdí, že úspěšní podnikatelé mají často něco, co sám nazývá „téměř mesiášský postoj(nové okno)“, a věří, že jejich firma je nezbytná pro to, aby byl svět lepším místem. Zároveň se zasazuje o nezávislé, nonkonformní myšlení místo prostého následování zbytku odvětví rizikového kapitálu.

Obrana byla pro rizikový kapitál tradičně obtížným územím. Zadávání vládních zakázek může být pomalé, smlouvy jsou složité a zavedení dodavatelé mají za sebou desítky let vztahů a infrastruktury.

Novější obranné společnosti k problému přistupují jinak. Do trhu, kterému tradičně dominují velcí dodavatelé, přinášejí softwarovou kulturu financovanou rizikovým kapitálem, rychlý vývoj produktů a myšlenky ze spotřebitelských technologií.

Peníze jdou za příležitostí. Stejně tak talent.

Start-upy staré obranné giganty nenahrazují

Bylo by snadné vyprávět tento příběh jako prostý souboj mezi start-upy ze Silicon Valley a tradičními obrannými dodavateli.

Epirus integroval svůj systém Leonidas do vozidla Stryker od General Dynamics a General Dynamics Land Systems do Epirusu investovala. Rivet uvádí Northrop Grumman jako svého partnera. Anduril integroval radar Lockheed Martin do svého softwaru pro bojiště.

Vztah má blíž k rozšiřujícímu se ekosystému než k nepřátelskému převzetí. To je důležité, protože růst start-upů v oblasti obranných technologií nutně neomezuje roli společností, jako jsou General Dynamics, Northrop Grumman a Lockheed Martin. Start-upy naopak mohou dodat nový software, senzory, zbraně a rozhraní, které se stanou součástí stávajících vojenských systémů.

Tento rozdíl mění i to, jak bychom měli uvažovat o disrupti. Ve spotřebitelských technologiích dokáže start-up někdy nahradit zavedenou firmu tím, že postaví lepší produkt a získá její zákazníky. Zadávání obranných zakázek funguje jinak. Nová společnost může získat zakázku, a přitom se stále opírat o zavedené výrobce, vojenskou infrastrukturu a systémy vládního zadávání zakázek.

Výsledkem může být větší trh, na kterém těží start-upy i tradiční dodavatelé.

Rozsah tohoto trhu je už zřejmý. V roce 2025 udělila americká armáda zakázky v hodnotě více než 350 milionů dolarů na vývoj virtuálních displejů pro vojáky, přičemž peníze putovaly jak do Andurilu, tak do Rivetu. Obě společnosti mohou soutěžit o zakázky a zároveň vytvářet produkty, které zapadají do stejného širšího ekosystému vojenských technologií.

Společnosti nemusí starý vojensko-průmyslový komplex ničit, aby ho změnily. Mohou se stát jen další vrstvou uvnitř něj.

Kdo rozhoduje o tom, čím se tento nový vojenský průmysl stane?

Vlády chtějí lepší zpravodajské informace, rychlejší software, autonomní systémy, zbraně proti dronům a nástroje, které dokážou propojit obrovské množství informací. V některých případech mohou tyto technologie dát vojákům nebo vyšetřovatelům informace, které by dříve jen těžko získali.

Ale větší technické schopnosti také mění rovnováhu sil.

Když společnost vyvíjí software, který dokáže připojit databáze, senzory, kamery, zbraně a vládní agentury, stává se technické rozhodnutí o tom, co systém umí, politickým rozhodnutím o tom, co dokážou vlády.

Proto má příběh bývalých zaměstnanců Palantiru význam i mimo seznam start-upů. Tato síť ukazuje, jak rychle se odbornost může přesouvat mezi vojenským zpravodajstvím, soukromými technologickými společnostmi, domácí policií a sledováním.

Ukazuje také, jak může rizikový kapitál ovlivnit, co se postaví. Dwight Eisenhower varoval před vojensko-průmyslovým komplexem ve svém projevu na rozloučenou z roku 1961(nové okno). Tvrdil, že země se musí chránit před získáním „neoprávněného vlivu“, a varoval, že růst vojenské a průmyslové moci by mohl ohrozit demokratické procesy. Svůj projev zakončil výzvou k „bdělé a informované občanské veřejnosti“. (nové okno)

O více než šest desetiletí později se technologie změnila, ale základní otázka zůstává.

Kdo má moc rozhodovat o tom, jak se vojenské a sledovací systémy staví, kde jsou nasazeny, jaká data mohou využívat a jak rostou jejich schopnosti? To se stává obtížnějším, když systémy vyvíjejí soukromé společnosti, financují je investoři a prodávají se prostřednictvím vládních zakázek, které většina občanů nikdy nevidí.

Společnosti vynořující se z oběžné dráhy Palantiru nejsou jedinou organizací a nemají všechny stejné produkty ani cíle. Některé budují obranné systémy. Jiné vyvíjejí nástroje pro policejní práci. Další pracují na způsobech, jak připojit vojenský hardware a software.

Co je spojuje, je síť lidí, kapitálu, technologií a vládních vztahů.

Tato síť se stává stále důležitější součástí toho, jak Spojené státy a jejich spojenci přistupují k obraně a sledování.

Nejde o to, zda tyto technologie budou utvářet budoucnost. Už ji utvářejí. Jde o to, kdo je smí utvářet a kdo rozhoduje o tom, kde by se moc, kterou vytvářejí, měla zastavit.